Vampýrčin lament

Unseen

"Noci, má matko, slyš, ach slyš,
můj nářek z temné krypty stoupá
a zoufalství jsem stále blíž
já - nemrtvá a přec tak hloupá...

Když prvně večer ke mně slét
můj princ, tak přitažlivý zdál se,
ty rudé rty, ta bílá pleť
a teď - no učiněné prase!

V ústech mu snad žumpa kvasí,
v zápachu nohou drží primát,
a zdánlivě lesklé vlasy
mohl by do friťáku ždímat.

Od pohřbu stále stejný frak,
cizí je pro něj všechna něha,
po krvi s chlastem, to je drak
a do rakve vždy v botách lehá.

On celé noci prolítá,
k ránu se vrací zpitý zcela,
pokaždé hrobka poblitá
a já abych to uklízela.

Nikdy mne nikam nevezme,
pořád je chladný jako skála,
tak dřepím v rakvi železné,
ach, že já husa se mu dala!"

A takto trudně, nehezky
končí se příběh komtesky…